The book of the Cat, 1903 (překlad z pawpeds)

Zdroj: PawPeds

"K mým prvním vzpomínkám, které si vybavuji, patří jedna na některé dlouhosrsté kočky variety, kerým se často říká Mainské mývalí. Jak a odkud přišly, nu snad prostě vyrostly, jako Topsy, neboť jejich příchod sahá až za paměť nejstaršího obyvatele.

Tobey

Náš rodinný kruh by nikdy nebyl úplný, kdyby v něm nebyla jedna nebo více koček- ne vždy dlouhosrstých, ale tato varieta vždy byla na čestném místě. Již v roce 1861 jsme můj mladší bratr a já společně vlastnili krásného dlouhosrstého kocoura černě skvrnitého s bílou, který to vydržel několik let s pozoruhodným jménem "Captain Jenks of the horse Marines". Nemám žádnou vzpomínku na jeho dřívejší historii nebo jeho příchod. Domnívám se však, že tento kocour přišel do Maine stejným způsobem a ve stejné době, jako se to stalo v Anglii.

Lidé v Maine je mají již tak dlouho, že je obtížné vzbudit jakýkoliv velký entusiasmus ohledně jejich existence. Jsou stejní, jako jiní lidé- dělají hrdiny z těch, o kterých vědí velmi málo.

Do té doby, než touha po dlouhostsrých kočkách zasáhla Západ, moc nepřemýšeli o tom, že se kočky dají prodávat, nejvýše je dávali svým nejdražším přátelům. Když přemýšlím o množství krásných koček, které mi byly darovány, když jsem se vrátila na návštěvy, protože jsem se k nim chovala hezky, přála bych si, aby se zase vrátily ty staré časy kdy malí drahouškové stáli mimo "špinavé prachy".

Myslím, že první skutečně významný vývoj v zájmovém chovu koček, který mě zasáhl hluboko a zapustil kořeny, se objevil v roce 1869, když jsem poprvé viděla pár modrookých bílých Perských koťat, která se ocitla, bez cla, v kapse výrobce plachet z cizí lodi, která připlula do přístavu ve městě na opravu po těžké bouři.

Tento pan P----, byl velkým milovníkem koček a když prováděl opravy na palubě lodi, obdivoval krásnou bílou perskou kočku s rodinkou koťat, patřících kuchaři, a ten mu párek koťat dal. Koťata vyrostla a bylo opečovávána s něžnou péčí, u kočičky se vyvinula srst mnohem lepší kvality, ale kočičky se v oné době moc necenily.

Oba byli chováni dva nebo tři roky, aby od nich získali pěkného kocourka do chovu. Bylo mi řečeno, že utratili všechna koťata samiččího pohlaví ale nakonec byli odměněni a původní pár poslali známým na venkov. Od té doby se dlouhosrstá bílá koťata objevovala na nejneočekávanějších místech. V určitých intervalech se objevovala a vzápětí se několikrát pro chov téměř ztrácela, ale i s touto nevýhodou se stále objevovala ve stejně pěkném typu.

Vlastnila jsem pěkný exemplář jménem "Dot", který se stal slavným vízětem a který pocházel z tohoto páření přibližně 11 let poté, co koťata připlula. Myslím, že byl docela dobrým představitelem Perské kočky, stejně jako kocour, který pocházel z původních koťat. Obě kočky byly vítězi výstav, ačkoliv "Baba" (nebo Babie) byl již starý, když byl "Dot" ve svých nejlepších letech. Nepřemýšeli jsme tehdy o rodoklmenech, ale jenom o tom, kdo má lepší kočku.

"Baba" v oné době patřil panu Masonovi (předtím panu Philbrookovi) a vyhrál pohár na každé z Bostonských výstav. "Dot" nebyl na Bostonské výstavě, ale obsadil první místo ve své třídě v Bangoru, ve státě Maine, která se konala ve stejné době.

"Dot" byl poslán na do Bangoru výstavu, aby potěšil pana Robinsona, majitele "Richelieu", který měl výstavu na starosti, a to bez nepatrné myšlenky na vítězství. Přinesl domů úžasnou stříbrnou misku na máslo, ozdobně rytou, která stála nejméně deset let, než jsem ji dala kuchařce. Kdybych ji nyní měla, její obrázek by zdobil tyto stránky!

Blue Danube

Pokud jde o inteligenci a náklonnost, "Dot" byl nesporně úžasný kocour. Nikdy jsem neviděla jiného, který by se mu vyrovnal. I když byl hluchý, jeho další smysly byly tak silné, že jsme si skoro nevšimli, že neslyší. Dokázal odpovědět na nejnepatrnější kývnutí a vždycky sledoval, až ho zavoláme. Byl dost pyšný na svou krásu a nikdy nezkalmal na recepcích své paničky, aby si popovídal s každou přítomnou osobou předtím, než zaujmul své místo na okně.

V jedné době mi některé některé dívky, které pracovaly v kancelářích a chodily kolem našeho domu každý den cestou do práce říkaly, že kocour byl obvykle v sedm hodin u poštovní branky, aby je pozdravil a zamával jim svým chundelatým ocasem. Každá z nich ho pohladila po hlavě a řekla: "Krásná číča!" a šla. Potom trávil své ráno válením se po trávníku a byl hotov jít se nasnídat.

Jeho shovívavost a něžnost ke kočkám nižšího původu se projevila jeho dohledem nad kočkou po dvě zimy: jeho chráněnec byl příkladem opuštěné kočky se smutnými očima (jedním smutným okem, to druhé bylo stále zavřené), s duší úplně zničenou zanedbáním. Jakmile se ochladilo, "Dot" přivedl každé ráno svého smutného kamaráda do kuchyně a říkal si pro něj o snídani, potom si sedl dozadu na kobereček a s nejvyšším uspokojením - vyjádřeným písní - pozoroval kočku- tuláčka, jak jí. Kde měl svého kamaráda, když nejedl, jsme se nikdy nedozvěděli, byl neviditelný.

Byl to také výborný cestovatel a podnikl několik krátkých cest. Když byl se mnou, nenáviděl přepravní košík, a dával přednost tomu, aby seděl na sedadle a díval se z okna, mimochodem, bavil tak ostatní cestující svými neobvyklými privilegiii kočičího cestování.

Celkem vzato, neviděla jsem ještě lepší kočku. Poslali jsme ho na odpočinek do šťastné lovecké oblasti, když mu bylo deset let.

Ráda bych zde řekla pár slov na památku amerických koček. Stále slyšíme v prohlášeních, nebo to vidíme napsané kluby a těmi, kdo jsou v zájovém chovu noví, "První kočičí výstava, která se konala v naší zemi" a tak dále, byla,budeme-li to opakovat podle nich, před nějakými třemi lety. To je pravda pokud se to týká klubů, ale velké výstavy koček se konaly nárazově ve všech velkých a některých malých východních městech již v sedmdesátých letech.

Mám fotografii "Richelieu", kterého vlastnil pan Robinson, z Bangoru, ve státě Maine, který vyhrál první místo ve své třídě v Bostnu, New Yorku a Philadelphii ještě před rokem 1884, kdy byl vystaven v Bangoru v Maine, na omezené výstavě čítající sto nejlepších koček. Byl stříbrný nebo modravý tabby, s velmi lehkou kresbou, v oné době mu bylo přibližbě sedm let, vážil okolo dvaceti liber a byl, jak je vidět na fotografii dosti hrubozrunného druhu, kočka ze skladiště.

Nevím nic o jeho dřívější historii, ale jeho majitel kočku dobře vykrmil - skutečně pěkný kousek - a cestoval od města k městu, aby svou kočku vystavil, tedy překvapivě to, co děláme nyní, o dvacet let později.

V oné době byl stát Maine, blízko pobřeží, bohatý na pěkné exempláře dlouhosrstých koček. To bylo před tím, než se začaly prodávat. Pamatuji si jejich hnědé tabby.

Ćasto jsme od lidí, kteří je znali, slýchali, že Mainské kočky nejsou zdravé, že mají červy a musím to připustit, a někdy umíraly jako jiné kočky, ale je mezi nimi také jedna, která zemřela až ve věku celých sedmnácti let.

Na straně 329 je obrázek "Lea", hnědého tabby, narozeného v roce 1884, který zemřel v roce 1901. Byl darovaný panem E. R. Piercem paní Persis Bodwell Martinové z Augusty ve státě Maine ve stáří šesti měsíců.

Žil život v přepychu a pohodlí, krmení mu paní servírovala svou vlastní rukou v chodbě v patře, kterou si vybral k trávení svého času v pozdějších letech života.

Leo

Mohlu-li, požádám o porovnání obrázku Lea a jakékoliv jiné čistokrevné hnědé tabby - za prvé tedy: barva tlamy, délka nosu, velikost a tvar očí, šíře čela, velikost uší, délka srsti na uších a na hlavě. Na těle Leova kresba trochu upadala, protože jeho srst byla extrémně dlouhá a tudíž se díky tomu kresba stala nejasnou.

Ve státe Maine měly některé extrémně krásné hnědé tabby. V létě 1900 jsem si tam koupila "Maxine"- matku "Young Hamleta", který zvítězil nad svým otcem "Prince Rupertem" hned první rok, kdy byl vystavován. Byla, nebo je velmi podobná typu potomstva "King Huberta", ačkoliv neměla vůbec žádný rodokmen. Je jedním z nejhlubších tajemství matky přírody, jak se vlastně objevily - čas od času, ale ne vždy - tyto krásné typy.

Mám před sebou velmi zajímavý dopis od dámy ze státu Maine, jedné ze mých vrstevnic.

Nejprve vysvětlím, že stát Maine byl v oné době největším loďařským státem v Unii, obyvatelé přístavních městeček a měst byli často pány svých vlastních plovoucích paláců a brali své rodiny s sebou do cizích zemí a měli v mnoha městech známé se stejnými zájmy, jako jsou kupříkladu skupiny armádní nebo úřední či církevní v jiných oblastech.

Paní Thomasová, o jejímž dopise chci vyprávět, byla dcerou pozdějšího kapitála Stackpole, který velel na své vlastní lodi mnoho let a bral s sebou svou manželku a malou dceru. Bylo to před naší Občanskou válkou. Paní Thomasová vypráví : "Vždycky jsem měla velmi ráda kočky ještě před tím, než se staly ušlechtilými. V době svého mládí, na cestě do Kalifornie jsme zastavili v Juan Fernandezu a dostala jsem malou divokou kočku.

"Později, když jsem byla v Evropě, dostala jsme Manskou kočku z ostrova Man, byla to velká kuriozita a nebyla považována za obvzlášť krásnou, se svým zakrělým ocáskem a zadníma nohama o hodně většíma než ty přední. Bohužel zahynula předčasně, když vběhla do kouřové trubky a zadusila se kouřem.

"Divoká kočka neprospívala dobře po kondenzovaném mléku a žila jen krátce. Pronásledovala mě smůla, ale chovala jsem se přesně jako starý pijan a nevěděla jsem kdy přestat."

Při psaní o její vlastní kočce "Swampscott" říká: "Nemohu vám říci mnoho o původu své kočky - pouze tolik, že její pradědeček byl přivezen do Rockportu v Maine z Francie a byl bílý modrooký." Tato linie bílých, i když byla na stejné lokalitě, je dost odlišná a nepříbuzná k prvním bílým, o nichž jsem se zmiňovala, z nichž pocházel typem "Dot". Ale její vyprávění o jejích ranných zkušenostech s Mainskými kočkami "čistí vzduch" na téma, jak tyto různé druhy poprvé zapustily kořeny v Maine. Tento příklad je pouze jedním z mnoha, kdy byli mazlíčci všech variet kupováni v cizích přístavech, aby pobavily děti na lodi, protože jinak, jako v jednom případě, který se mi vynořuje v mysli, si děti mohly udělat mazlíčky z živých zásob, které se na lodích přepravovaly, aby zásobovaly kapitánův stůl čerstvým masem - kuřaty, jehňaty atd. - až do té doby, kdy bylo nemožné pozřít ty malé drahoušky poté, co byli podáváni krutým kuchařem.

Z tohoto důvodu si opeřenci a zpěváčci, kočky, psi a dokonce i opice nacházely svou cestu do téměř všech pobřežních měst - a to mnohem více v minulosti, než nyní, když je plachenice směňovaly místo peněz a těm, kteří odcházeli, nevládli dál jejich pánové, platící kapitáni, jak bylo pravidlem, nemohli si vzít své rodiny s sebou a příliv koček z tohoto zdroje byl přerušen na mnoho let, takže ty kočky, které nyní nacházíme, můžeme klidně nazvat přírodními.

Yellow

Až dosud jsem psala o kočkách daleko, daleko v minulosti a snad jen proto, že to zajímá mě samotnou, začala jsem plna bolestivých skutečností jako Gradgrind. Předtím, než se objevily některé z pěkných koček současnosti, řeknu, že mi bylo řečeno očitým svědkem na malém ostrově docela dost vzáleném od pobřeží, který je osídlen pouze třemi rodinami a kde jen pár gentlemanů má v létě tichý koutek na rybaření, že zde našli čistě bílou Perskou kočku s očima modrýma jako nebe. Pokud je známo, žádné jiné kočky na ostrově nejsou. V minulém roce jsem dostala přislíb na pár těchto koček, ale přišla na ně krutá pohroma na jejich chráněném místečku a koťata onen rok zahynula. Příslib stále platí a nechci věřit že je to "rybářská latina". Čas sám to může vyřešit

Opravdu nevím nic o kočkách na ostrovech, o kterých mi vyprávěli, ale není pochyb, že jsou hodně podobné těm, které se vyskytují všude podél pobřeží Nové Anglie.

Dlouhou dobu se zdálo, že dlouhosrsté kočky se většinou vztahují k pobřežním městečkům a městům, ale snažily se jak mohly, aby se "jejich sestry a bratranci a sestřenice a tetičky" rozšířily do vnitrozemí a rovněž izolovaně přes téměř každý stát Unie. Prospívaly tak dobře jako jakékoliv jiné dlouhosrsté kočky. Není pochyb, že se jim přesto lépe daří ve státě Maine, ale rozdíly vyplývají ze skutečnosti, že mají svobodnou možnost žít přirozeně, bez léčiv nebo přílišného hýčkání. Jejich potomstvo je krásné, protože pochází z páření podle jejich vlastního výběru a ne z nedobrovolného páření - často nepochybně odporného.

Přibližně v letech 1895 až 1896 zasáhla kočičí moda Středozápad. Doba dozrála pro tento vývoj. Vysocí, nízcí, bohatí, chudí ti všichni cítili její nutkání, neboť opravdová láska ke zvířecím miláčkům nedělá rodíly mezi lidmi a tato záliba se vztahuje na celosvětové společenství lidí.

Několik lidí, kteří nikdy neviděli jak kočičí výstava prolétla jejich rodnou zemí, a zúčastnili se kočičí výstavy nebo koupili kočku na Londýnských ulicích, přinesli ji domů, celí vyprahlí a hle! Jejich sousedé uviděli něco velmi podobného, jako když byli na letní dovolené na pobřeží státu Maine. Móda je nakažlivá a když už horečka propukla, velmi rychle se šířila na východ k domácím všeumělům, aby jim vyprodukovali dlouhosrsté kočky a tyto kočky se staly oblíbenými. Kluby se formují k diskuzním tématům a vyměňjí si znalosti, výstavy se stávají nezbytností, jsou nabízeny velké výhry, bezpočet cenných výjimečností se stává charakteristickými rysy, kočky jim musí odpovídat, plečlivě se prozkoumává domácí trh s nízkými počty zvířat, mnoho pokladů z půdy je vyneseno na světlo a často jsou tipovány žebříčky oblíbených Yankeeských koček. Všichni zelenáme závistí. Před jakoukoliv výstavou musíme importovat jistého vítěze za jakoukoliv cenu! V mezidobí vzrůstá poptávka po kočkách, které již byly odchovány doma a ceny se nafukují, obchodníci ve velkých městech zaměstnávají své kupce v Nové Anglii během podzimu a zmních měsíců. Ale populace koťat se prohlíží při prázdninových pobytech návštěvníků, skutečná smetana mizí s prvními mrazíky některých zimních domovů ve velkých městech, obchodníci dostávají, co zbylo a šťastně zaplatí téměř jakoukoliv cenu, mnoho exemplářů je průměrných a některé jsou nepochybně kříženci.

Za posledních pár let jsem poznala málo Mainských koček, kromě nejnižší úrovně výstav a pár těch, které jsem sama vlastnila a které nebyly moc vystavovány nebo jakoliv nápadně předváděny, ale mezi drahokamy, které byly vystavovány s menší či větší oslnivostí, jsem na na výstavě objevila "Cosie", hnědou tabby, která získala první místo a speciální cenu pro nejlepší kočku v New Yorku v roce 1895. Paní Lambertová přichází se svým "Patrique" v New Yorku v roce 1896 - modrým a krásným.

"King Max" nejprve zakoupený panem Taylorem -zvítězil v Bostonu v roce 1897 - 98,99 a byl poražen pouze svým otcem "Donaldem" v roce 1900.

Paní Mixová vystavovala pěknou typovou Peršanku ze státu Maine jménem "Dairy Maid". Domnívám se, že měla také "Imogene" ze stejného místa - tortoise shell.

"Petronius" paní Julie Copenbergové, od kterého jsme všichni očekávali skvělé věci, byl z linie krémových pocházejících z pěkné krémové kočky zakoupené v některém Středomořském přístavu kapitánem Condonem přibližně před patnácti lety. Zajistil jsem pro přátele několik koťat od potomků jeho kočky, kteří jsou nyní poněkud izolovaní, ale vykazují velkou sílu, skvělý tvar, kostru a skvělé šlachy.

"Cusie Maxine" paní Chapmanové - pěkná typová hnědá tabby, matka "Mladého Hamleta", který vyhrál nad svým otcem "Princem Rupertem" - byla také Mainská kočka. Pan Jones, z The Cat Journal, měl čas od času některé pěkné hnědé tabby Mainského plemene, vítěze na některých velkých výstavách.

Pěkným reprezentatntem bílých, který si vedl velmi dobře na různých výstavách v soutěžích s velkými třídami je "Swampscott", kterého vlastní paní F. E. Smithová z Chcaga. Pochází od bílé kočky paní Thomasové u Camdenu ve státě Maine, jeho pradědeček z matčiny strany pocházel z Francie.

"Midnight" - mladý černý kocour, získal druhé místo v Cincinnati oproti kočce z New Hampshiru s lepší srstí, a druhé místo v Chicagu v roce 1901 ve velkých třídách - před tím, než se stal kastrátem a mazlíčkem pana J. J. Hookera ze Cincinati. Pocházel z linie černých, které vlastnil penzionovaný námořní kapitán Ryan, který měl jednu dobu čtyři generace černých koček. Milovali své kočky jako děti a roky hledali vhodné lidi, kterým by dali svá koťata. V posledních dvanácti letech jsem byla třikrát polichocenou přijemkyní těchto krásných černých diamantů.

Hennessy

"Antonio," kastrát, kterého nyní vlastní paní A. B. Trasherová ze Cincinnati v Ohio, je také pěkným exemplářem tohoto druhu. Podívejte se na fotografii. V posledních několika letech, jelikož kočky jsou tam takovou vzácností a stárnou každým dnem, tito dobří lidé zatvrdili svá srdce a prodávají je nyní jako ostatní těm, kdo jim nabídne nejvíce.

Mohu také připomenout "Peter the Great", kastrovaného krémovo bílého, který patřil paní Carl Schmidtové a byl vystavován v Detroitu v Michiganu v roce 1901. Také "Black Patti" původně náležejíccí slečně Ivessové a "Rufus", obě Mainské kočky, které jsou nyní vlastnictvím v Detroitu a vítězi v několika výstavách na Středozápadě, a mnoho, mnoho dalších vítězů, jejichž místo narození je posvátným tajemstvím uchovávavným jejich majiteli, které nebudou úmyslně odhalovat zrakům veřejnosti dokud našim původním kočkám nebude poskytnuto místo které je jich hodno.

Ráda bych zde zmínila některé krásné kastráty ve státě Maine. Žádná kočka u nich není příliš dobrá na to, aby byla mazlíček. Jsou k vidění na téměř každém trávníku nebo prahu, ale jelikož je to trochu stranou od místa, o kterém se vypráví v tomto příběhu, popíšu pouze jedoho z nich - krásného kouřového, kterého vlastní Dr. a paní E. A. Wilsonovi ve svém krásném domově v Belfastu ve státě Maine. Kocourovi je nyní deset let, jeho maska a packy jsou černé, nebo téměř takové, jeho srst je velmi tmavá, poněkud nahnědlá na špičkách, ale u kůže sněhově bílá. Naléhavě jsem je žádala, aby ho vystavili v Bostonu nebo v New Yorku. Odpověď je vždy stejná : "Za žádnou sumu peněz, ani ocenění. 'Tagsovi' by se to nelíbilo, byl by nešťatsný. Viď, 'Tagsie'?"

Kouřové ještě nejsou dobře vyvinuté. V dopise, který jsem nedávno obdržela a který se týkal této variety, mi bylo řečeno, že jeden ze stálých zástupců říkal, že našel jednu mezi přibližně 200. Stříbrné a činčily nejsou běžné. Převládají silně zbarvené, bílé, černé, modré, oranžové a krémové, tabby jsou také pěkně zastoupeny a rozloženy podél pobřeží a to do dosti velké vzdálenosti, snad šedesáti mil, nebo více, ale nevím o jejich výskytu v jakýchkoliv jiných oblastech v severních částech Státu, které jsou méně hustěji osídleny.

Jelikož mám tuto zálibu od svého dětství a to ještě před tím, než se stala módou, přijímám s vlídností všechen nový vývoj. Měla jsem od té doby jisté zkušenosti s importovanými a uměle chovanými kočkami a čas od času mám příležitost vidět ty nejlepší, které máme, na našich výstavách, a jsem zcela přesvědčena, že kočky, které mají svou svobodu, jak ji má většina Mainských koček po větší část svých životů, jsou zdravější, než mohou být uměle chované kočky. Chladné klima a dlouhé zimy s čistým vzduchem plným ozónu je to, co je třeba, aby se vyvinuly jejich nejlepší vlastnosti a po pár letech pečlivého chovu na typ, budou schopny úspěšně soutěžit na mezinárodních výstavách koček.

F. R. PIERCE."

Zdroj: https://www.pawpeds.com/pawacademy/history/thebookofthecat/aboutmainecoons/index_cs.html

Novinky

01.02.2019 13:46

V prosinci 2018 jsem úspěšně dokončila on-line kurz v angličtině pro chovatele na www.pawpeds.com. Stala jsem se díky tomu první chovatelka mainských mývalích koček v ČR a SK. Jsem opravdu ráda, že jsem kurz absolvovala. Doufám, že se tak stane motivací i pro další chovatele. Chovatel nemůže čerpat pouze z praxe i teorie je důležitá.

A jako další motivace pro další chovatele je novinka, že od jara 2019 bude otevřen i první kurz G1 v češtině!

Děkuji všem, kteří mi během kurzu byli silnou podporou :-).

 

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>